Deník z Nepálu

Zde jsou nějaké vybrané fotografie.

15.-16.10. City center
Sprintem dobíhám autobus do Prahy. V Praze mě už čeká Okep. Měl bych jít brzo spát, na letišti mám být v 5:00. Zajdem teda maximálně na jedno... Ve tři ráno platíme poslední panáky a po jedné hodině spánku vzhůru na letiště. Horská nemoc se prý projevuje tím, že je člověku na zvracení a má skelný pohled. Tak se zdá, že u mě se objevuje už v Praze...

K večeru přistávám v Bombaji. Poprvé v životě jsem v Asii. Začíná to tím, že asi po hodině od přistání zjišťuji, že jsem asi v letadle nechal foťák. Oslovují zřízence v turbanu, který mi snad rozumí a v duchu se s foťákem loučím (přece mi ho tady v Indii nikdo nevrátí...) . Kupodivu se za 20 minut pán v turbanu objevuje i s mým foťákem v ruce. Neuvěřitelné.. Indové mají moje sympatie.

V pět ráno mám být zas na letišti, co si vzít taxíka a projezdit noční Bombay? Poté, co mě málem přejede několik tuk-tuků a konečně nacházím taxikáře, který rozumí slovnímu spojení "city center", vyrazíme na cestu. Taxikář poctivě ignoruje všechny červené aniž by se alespoň trochu rozhlédl, naopak když jsme měli jednou zelenou, tak zastavil a pouštěl auta jedoucí na červenou... No a já zažívám asijský kulturní šok. Je čtyři hodiny ráno, chodníky pokryté spícími lidmi, opuštěnými psi a odpadky a mezi tím zas třeba rodiny hrající s malými dětmi na zemi karty. Ve vzduchu spousta mísících se vůní a pachů a smog, že by se dal krájet. Taxikáři spící na střeše svých prehistorických miláčku. A taky pohled do různých obydlí - tedy spíš buněk s dírami místo oken a dveří a střechou, která tam drží jen na čestný slovo.

Ale zato jsou všichni strašně v pohodě a vysmátí. Motorkáři (samozřejmě bez helem) na nás pořád mávají a za jízdy se ptají, odkud že jsem a kam mířím. Taxikář mi zastavuje u každé "památky" - u baráku, který nemají fasádu téměř černou od smogu a mají i okna - a něco mi k tomu vykládá a já to prostě "musím" vyfotit. Jednou za čas vždycky vystoupím z taxíku a jdu se kousek projít, něco nafotím a pak zas nasednu a popojedem. Přestávám mít nedůvěru k lidem - postupně na každé zastávce nechávám v autě víc a víc věcí a vím, že taxikář s tím neodjede. Už jedem pěkně dlouho a žádné centrum se neobjevuje (ani v severní Bombaji, ani v jižní). Ale to vůbec nevadí, pohled na život v těch ulicích je pro evropana mnohem zajímavější než nějaké památky. Náhle taxikář v jedné naprosto běžné ulici zastavuje a prohlašuje, že jsme u toho "city center". V tu chvíli mi to dochází a musím se držet, abych nevyprskl smíchy. Stojíme u normálního obchodňáku, který má ale nad vstupním vchodem napsáno "City Center". Taxikář mi ho s velkou slávou předvádí a já to že zdvořilosti musím vyfotit.

17.10. Kathmandu - stupy, opice a "svatí" muži

Přistání v Kathmandu. Seznamují se s Polákem Przemkem - sympatický chlapík, který má v plánu cestovat několik měsíců po Asii. Vyřídit vízum, tágo do hotelu a prohlídky Kathmandu s Przemkem a jeho kumpány. Zase kulturní šok, ale už ne tak velký. Je tu čistěji a lidé aspoň nespávají na zemi na chodníku. Je festival, takže tu všude pobíhají "svatí" muži, kteří se za poplatek nechají vyfotit anebo namažou červenou tečku mezi oči. U opičího chrámu mě okradou o veškeré jídlo opice - a to jsem na to byl připravenej a tu kabelu pevně v ruce. Tak dlouho mi ty potvory visely na ruce, až jsem to musel pustit.

Navštěvujem Dhurbar Square (který, jak posléze zjišťují, je snad v každém městečku), fotíme stupy. Stupa je místo, kde je vevnitř oltářek, kde se obětuje.

Jsou tu sochy různých božstev a před nimi se obětuje různé jídlo a maso. Jeden bůžek má v puse nacpanou okurku..

Poté zapadáme do jedné malinké "hospůdky", kterou vedou 4 mladý děcka. Má asi 20 m čtverečních a člověk se tam musí krčit, aby hlavou nemlátil o strop. Dostáváme místní pivo/víno a ještě jakýsi jiný alkoholický nápoj. Celkem dobrota. Jsou tam dvě mlaďounké holky, které na nás pořád dělají oči a dlouhé pohledy. To jsem si už ale všiml předtím, že se na nás pořád holky smějou. Zdá se, že Evropani jsou tu populární. Koneckonců tu letí světlá pleť, tak to možná je ono - a nebo taky možná "bohatý západní turista"... těžko říct. Anebo jen kouzlo osobnosti? ;-)

Řeka v Kathmandu vypadá spíš jako tekoucí skládka. Břehy pokryté odpadky, mezi nimi občas chrochtá nějaké prase... to je ale prase..

Zarážející je různá výše cen - dozvídám se, že některé hotely mají cenu za noc i 60 dolarů. Naopak na ulici jsem dostal menší porci jídla za 10 Rps = 2,50 Kč

18.10. Domlouvám trek - protože potřebují povolení k výstupu na Island Peak, domlouvám všechno v agentuře - a protože za povolení se platí, k výstupu člověk povinně potřebuje "climbing Sherpu" a na cestu jsem chtěl nosiče (ani ne tak kvůli nošení věci, ale abychom vždycky byli alespoň dva), tak tam nechávám neuvěřitelnou částku a cena výletu se téměř zdvojnásobuje...

Mám dojem, že v Kathmandu to funguje jako jedna velká seznamka cestovatelů - se třema Holanďankama vyrazíme do Pashupatinath - svatého místa, kde se mimo jiné i odehrávají pohřby. Místní pohřeb vypadá tak, že nebožtík leží zakrytý na břehu řeky. Pozůstalí se modlí a zpívají písně a pak nebožtíka přemístí na hranici opodál. Tam se zapálí oheň a popel zemřelého se potom vysype do řeky... Na vlastní oči tu vidím hořet těla staré ženy, muže a dítěte...

K večeři Momo - něco jako ravioli a brzo spát - zítra letím do Lukly

19.10. Odlet do Lukly
Odlet do Lukly má pět hodin zpoždění, ale mužů být rád, že mi nezrušili let jako mnoha ostatním. Pokud je totiž špatná viditelnost nebo vítr, tak se v Lukle nedá přistát a prostě se nelítá. Lukla je totiž údajně dle statistik nejnebezpečnější letiště na světě - to jsem se naštěstí dozvěděl až po příletu. Přistávací a rozletová drahá jsou totiž v kopci - přistává se do kopce proti zdi a vzlétá se rozjezdem z kopce že srazu.

20.10. Začátek

Nosiči nosí neuvěřitelný náklady - prý až 120kg. Nejhorší jsou Američani, kteří prostě přijdou s několika obrovskýma kabelama, hodí si přes rameno foťák a jejich 14 letý nosič jim všechno nese. Mému nosiči je 23, nosí prý již 12 let a je v národním volejbalovém týmu. On je oproti ostatním strašně moderní (a taky bohatej) - dokonce má batoh a náklad nenese na čele, jak jiní. No a co mě dostalo nejvíc, že mně celou cestu pouští ze svého mobilu místní hudbu. Ptal jsem se ho, kde bydlí - prý má vlastní vesnici. Tak jsem se ho ptal, jak je to možný - totiž ta vesnice obsahuje jen jeden barák :-) Jinak jmenuje se Bhakta, což ale ze začátku nedokážu správné vyslovit, takže jsem ho přezdil na Bohdana a on na to slyší :-)

Byl jsem zvědav, jaká tu bude květena, ale ono je to tu skoro stejný jak v Alpách!

Borovice, lopuchy, našel jsem jednu kytku, kterou neznám a jeden

neznámej strom.

Snad se vyjasní, měl by být už vidět Everest. Všude chodí krávy s nákladem, jenže ta kráva je hrozně drzá nebo nevidí, prostě jde svým směrem a pokud tam náhodou člověk je a nechce být nabranej na rohy, tak má smůlu a musí se otočit a jít chvíli jejím směrem, dokud není místo, kde se dá uhnout.

Taky jsou tu kozy, koně, ovce a slepice. Taky jsem tu viděl neznámý ptáky, ale to se nedá vyfotit. Fotit lidí je trochu složitý, protože to (obzvlášť starší) nemají moc rádi.

Přicházíme do Namche Bazaru - je těsně nad hranici lesa, takže zítra už půjdem asi po trávě.

21.10. Kanaďanka a její story
Odpočinkový den. Zase pohřeb - tentokrát popel nechávají pod kameny. A seznamka tu funguje - holka z Holandska mě učí dělat noční fotky hor. Celkem se to daří. Holka z Kanady zas vykládá, jak její kamarádka se vyspala s Šerpou (huh!) a jinej Šerpa je u toho pozoroval (huh huh!!) a to způsobilo rozkol v jejich skupině, tak teď jde sama.

Šerpové snad neumí odbourávat alkohol - po jedné sklince jsou šíleně ožralí a někteří i agresivní.

22.10. První pohled na velikány, Om Mani Padmehum!

Jdeme Namche -> Tengboche -> Pangboche (3910m). Příroda podobná alpské, akorát o 2000m posunutá nahoru - borovice, tráva, rododendrony. V Tengboche je nádherný klášter a protože jsou nějaké slavnosti, tak slyšíme jakési bouchavé zvuky, což je prý bohoslužba mnichů.

Poprvé vidíme velikány - Everest, Ama Dablam, Lhotse, Nuptse, Peak 38 a i náš Island Peak. Nádhera nepopsatelná. Titul Miss Hora bych udělil Ama Dablam, se kterou může soupeřit leda tak Matterhorn. Vedle cesty se vine had z kamenů vedoucí k ženskému klášteru "nandry". Na kamenech je všude vytesáno "Om Mani Padmehum!", což je nepřeložitelná budhistická modlitba, kterou se neustále modlí. Např. když budhista zabije zvíře, tak to musí vyslovit. Tato modlitba je také všude na otočných kamenech (modlitebních mlýncích), takže člověk chytne ten kámen a roztočí ho a tím se modlí. Některé otočné kameny jsou poháněny řekou, takže se točí samy, heh, pokrok nezastavíš...

23.10. Aklimatizační výstup na Nagargung Hills

Na dnešek máme krátkou túru Pangboche -> Dingboche (4410m). Odpoledne se tedy vypravuji jen s foťákem na místní kopec Nagargung hills fotit Ama Dablam. Vyrábím asi 150 fotek - Ama Dablam je prostě magický kopec. I když má jen asi 6800m, je prý hodně technický náročný a kvůli lavinám tam ročně zahyne několik horolezců.

Kvůli co nejlepšímu záběru stoupám výš a výš až téměř na vrchol (5500m). Tam mi dochází, že něco není úplně v pořádku - IQ mi klesá k nule - já, takový matematik nejsem schopen spočítat, kolik výškových metrů jsem vlastně vystoupal. K tomu se hodně zadýchávám, pálí mě plíce a točí se mi hlava. Otáčím se právě včas, vzápětí se totiž ponořuji do mlhy a ztrácím cestu. Naštěstí po několika krocích směrem dolů začíná IQ nabývat zase kladných hodnot, takže jsem schopen vydedukovat, kudy jsem to asi tak šel. Když se vynořuji z mlhy, tak jsem na sebe náležitě hrdý, protože jsem se ani moc nespletl.

V pokoji v lodži nejde otevřít okno a je tam tímpádem tak strašnej smrad, že to nedávám. Počkám, až nosiči snědí svůj Dál-bhat a jdu k nimi spát do kuchyně - aspoň je tam u kamen teplo. Umyvadlo s vodou je venku hned vedle stojícího spícího koníka.

Co tu ale prodávají, je Seabuckthorn - teplý/studený džus, který se vyrábí z místních bobulí - jsou oranžové a kyselé a rostou na keřích a prý to má víc vitaminu C než pomeranč. Ten si teda dávám, protože jsem asi něco chytil - stále kašlu (stejně jako nosiči) a v noci se kvůli tomu párkrát dusím (což ale nepřipisují nadmořské výšce). Ve svém spacáku do -54 stupňů spím vedle kamen a stejně klepu kosu.

24.10. Cesta do base campu
Ráno mě budí Straussův valčík - hraje to tady jak novoroční koncert z Vídně.

Po cestě do Chukungu se setkávám s climbing sherpou Ngawang Nuruem. Je mi naštěstí už o něco líp. Zbytek dne lenošíme - říká se tomu aklimatizace :-)

25.10. Zase krátká túra do Island Peak base campu (4970m). Túra krátká, ale stejně jdu jako šnek. Vůbec to nemůžu udýchat. V B.C. se mi točí hlava a jsem jak omámený. Takhle teda v žádném případě nemůžu jít na vrchol. Rozhoduji se pro jednodenní pauzu.

S tříhodinovým zpožděním přichází climbing Sherpa a ještě z něj táhne chlast... Místo jídla na dva dny má jen na jeden. Zabít... já kvůli němu nechal jídlo dole v Dingboche.

Poprvé začínám mít z té výšky, co nás čeká, strach. Člověk může být sebezdatnější, ale nakonec ho zničí blbá AMS (altitude mountain sickness).

26.10. Aklimatizace
Noc: v lahvích ve stanu mi zmrzla voda a sněží mně na hlavu kondenzované výpary. Přes den nejsem schopen vůbec ničeho, chodím "od ničeho k ničemu" a všechno mi trvá strašně dlouho. Objevují jezero Ima, do kterého se láme ledovec. Kolem je písek jak na pláži. Kdyby nemělo teplotu 0 stupňů, tak by do něj i člověk skočil..

Jsem dost oteklej. Dávám si vyšší a vyšší dávku Furonu, ale to vůbec nezabírá. Co nakonec zabere, je 0,75l kafe.

Mám strach, aby zdraví vydrželo, bojím se horské nemoci, bolesti kyčle, pálení plic a vůbec toho, jak to dopadne.

Domlouváme se s vůdcem jedné francouzské skupiny, že se o půl druhé ráno sejdem a vyrazíme společně.

Měl bych jít spát brzo - o půl druhé ráno už musíme být na cestě.

27.10. Útok na vrchol

O půlnoci vstávám po jedné hodině spánku (ach to kafe). Climbing Sherpa moc nevládne angličtinou a ptá se mě, jestli chci "tea or coffee". Odpovídám "tea" a dostávám kafe

Tak si ve čtvrt na dvě ráno v klidu popíjím kafe a najednou se kolem nás prohnali ti Francouzi, že prý už jdou. Tak jsem to sebe hodil, rychle sbalil a s téměř čtvrthodinovým zpožděním jsme je začali honit - výborný... Nemohl jsem popadnout dech a to nás čekalo okamžitě prudké stoupání. Takže jsem viděl svítit čelovky francouzů asi 100m nad náma.

Jenže oni měli šíleně tempo, to se prostě nedalo stáhnout. Vzápětí jsem dostal krizi, cítil jsem, jak otíkám a měl chuť to okamžit otočit... Kašlu na ně a půjdu vlastním tempem. Zpomalil jsem a udělalo se mi líp. Takže jsme tak šli a mně se zdálo, že to je v pohodě a začalo se mi jít dobře, otok zmizel a dostal jsem se do tempa, na jaké jsem zvyklej, když chodíme po horách s otcem. Najednou Šerpa zastavil, dál si cigaretku a sdělil mne, že jdem pomalu, že na vrchol přijdem pozdě, takže tam teda nepůjdem. A navíc prý ve dvou to nejde, takže konec. To jsem se strašně rozčílil jal jsem se mu ukázat, jak to vypadá, když Moraváci chodí na hory.

Nasadil jsem pořádně tempo. A jedu a makám, makám, makám. Najednou Šerpa hlásí, že si musíme dát pauzu. Cože???! Jakou pauzu? Cha, on snad nestačí! Říkám mu, že žádný takový! (neměl sis dávat cigaretu, vole).

A makám dál. Slyším, jak šerpa funí, začínám se škodolibě smát :-) A přidávám na tempu a přidávám. Dostáváme se do "lezeckého" terénu. Šerpa tvrdí, že mi musí ukazovat chyty (chacha, už nemůže a vymlouvá se).

Nechci! Stoupám diretissimou nahoru. Žádné serpentiny. A přidávám na tempu a přidávám. Francouzi začátek evidentně přepálili a už nemůžou, takže je doháníme. Šerpa si asi oddychl, ale to se plete, chlapec. Prohlašuju, že se nudím a musíme je předběhnout. Šerpa supí, ale Francouze předbíháme. A valíme zběsilým tempem dál. Nejdřív vidíme čelovky Francouzů někde 100m pod náma, za chvíli mizí úplně.

Za chvíli Šerpa zastaví a říká, ať přijdu k němu. Tak se sejdem, on mě plácne do prsou a říká "You are strong man". Čímž se asi naše "nedorozumění" ze začátku vyjasňuje a konečně normálním tempem pokračujem dál. Dostáváme se na sníh, nasazujem mačky a následuje nádherný terén. Za chvíli vychází slunce a je to vážně nádhera. Přecházíme po ledovci a asi 300m pod vrcholem je asi 150m téměř kolmá stěna. S cepínem a jumarem a s posledními zbytkami sil to lezu půl hodiny - ta nadmořská výška je ale potvora. Pak následuje krásný hřebínek a vrchol - úúúžasné výhledy. To vážně stálo za to.

Při sestupu ten úsek slaňujem, ale bohužel musím poměrně dlouho čekat na lano, takže jsem tam příšerně vymrzl a zmrzly mi nohy, takže jsem je pořádně nerozmrazil ani v základním táboře. Prsty na nohách se rozmrazovaly několik dní - holt asi lehká omrzlina...

Po sestupu do B.C. jsem grogy - nezvládám ani sbalit spacák. Potřebuju spánek. Climbing Sherpa už vyrazí dolů, já teda vyrazím za čtyři hodiny sám. Sraz s Bohdanem mám v Chukungu. Vyrazím pozdě, za půl hodiny se setmělo a navíc zatáhly mraky. Je tma jako v pytli, mám problém i s čelovkou vůbec najít cestu. Někdy je cesta vážně hodně úzká a já mám strach, co když mi zrovna čelovka vyplivne. To si snad budu muset lehnout na cestu a čekat do rána a doufat, že na mě nešlápne kráva.. Bágl je těžkej, já strašně unavenej a navíc mi mrzne voda v lahvi, když ji piju, tak hrozně kašlu. Pauzuju každých 15 minut. Už abych byl dole... jinak to snad už ani nedám. Konečně! Světlo, to bude Chukung. Ale prd, akorát nějaký stany. Ještě prý hodinu. Po 1,5 hodiny vidím konečně světla Chukungu. Hurá, už fakt nemůžu. Přicházím k řece, hledám most a ... narazím do Bohdana! Ten byl celej vynervovanej, že jsem se ztratil. Objímáme se a jemu evidentně spadl obrovskej kámen ze srdce. Dole v hospodě mi vykládá, že mě totiž šel naproti, ale taky zatměl a bez světla (!), což vůbec nechápu - prý cestu hledal rukama po hmatu - se snažil sejít dolů. Protože mě ale nepotkal, tak myslel, že jsem se někde ztratil, takže teď si hodně oddechl, v hospodě radostně skáče a Šerpové na nás připíjejí.

To byl dlouhý den, konečně spánek...

28.10. Shánění doktora pro Bhaktu
Scházíme do Pangboche. Bohdan ale onemocněl. Hrozně kašle, má horečku a nemůže moc chodit. Nasazuji mu vlastní léčbu. Voláme do jeho agentury. Před cestou jsem se jich výslovně ptal, jestli ho pojistili. Že prý samozřejmě. Ted z nich vylezlo, že pojištěnej není...

29.10. Nutně potřebujeme doktora - podle mapy by měl být v Diboche. Míříme tam. Konečně, barák s nápisem "Health Care". S naději vcházíme dovnitř, bez ní již ven.. Vevnitř v temné místnosti seděla jakási stará bezzubá babizna a čtyři lidi. Když jsme se zeptali, kdo je tu doktor, tak se ti čtyři s úšklebkem zasmáli a ukázali na ni. A sakra. Bohdan jí popsal svoje potíže. Ta beze slova žvýkala oběd. Ostatní nám doporučili, ať počkáme venku. Za pár minut se vynořila, předala Bohdanovi v ubrousku jakejsi prášek, prohlásila, že mu nic není a zalezla.

Dobře, pokračuji v jeho léčbě Brufenem, Bioparoxem a Ventolinem. Bohdan se ještě drží na nohách. Zítra musíme dojít do Kumjungu, kde je nemocnice.

30.10. Kumjung. Bohdan přes den ani nemohl jít. Dělám nosiče já jemu a táhnu jeho věci. Najímáme nosičku, která mi s tím pomáhá. Chudák, on nemůže jít ani bez ničeho. Po cestě úplnou náhodou potkáváme doktora, který mu dá antibiotikum. Když z posledních sil Bohdan přichází do nemocnice v Kumjungu, dozvídáme se, že protože je sobota, tak tam žádnej doktor není a máme přijít zítra. Snad to do zítřka vydrží, jdou na něj depresivní myšlenky a prý se boji, aby přežil.

31.10. Historická fotografie Yetiho

Do rána se Bohdan zázračné vylepšuje - asi zabraly ty antibiotika. Nálada se zlepšuje. Po návštěvě nemocnice jdem do Hillaryho školy. Je to celkem moderní škola - prý je dost vyhlášená. Mají tam i počítačovou místnost a v zeměpisné učebně je takový kravál, že by na ně člověk poslal třídního :-)

Posléze navštěvujeme místní starobylý klášter, vážně moc hezký. Za malý poplatek mnich otevírá trezor a ukazuje nám chlupatou kouli - prý hlavu Yetiho. Já vidím Yetiho!!! Tím se ovšem zařazuji mezi osobnosti, jako jsou Reinhold Messner nebo Don Whillans. Protože se mi ho ale na rozdíl od ostatních podařilo i vyfotit, tak mám zřejmě prvenství! :-)

Pokračujem do Namche. Přestože se Bohdan výrazně zlepšil, tak stále musí jít hrozně pomalu. Ještěže máme hodně času a cestu jen krátkou. Po cestě vidíme Everest View Hotel, který je okupován Japonci a noc tam údajně stojí 150 dolarů. Je zataženo a Everest není vidět...

1.11. Reggae bar

Bohdanovi je líp a začíná stačit. Potřebuje koupit malé botičky pro svého syna.

Jdeme do Phakdingu. Po cestě je hromada mostu přes řeku a k těm mostům vedou celkem příkré schody. Krávy, které tudy jdou, se těma schodama musí protáhnout taky, to jim teda nezávidím. Občas to vypadá, že nějaká kráva užuž spadne ze srázu, ale asi to už mají v malíčku, teda v kopytu, zvládají to bravurně. Teda být tou krávou, tak se na ty honce vykašlu a radši si jdu spásat trávu někde kolem...

Phakding - večeře a hurá do Reggae baru na pivo a kulečník. Pijem i rýžové pivčo/víno a zase jakýsi zvláštní žlutý alkoholický drink, který má dost výraznou chuť, po dvou sklinkách se to už nedá pít. Hrají tu Pink Floyd a Ozzyho - jak já ten Nepál zbožňuju :-)

2.11. Kasty, vztahy a jiné věci...

Zbývá poslední krátký úsek do Lukly. Na obědě uděláme asi 100 fotek kamzíka (mountain goad) a z restaurace pozorujeme květiny a dvojité borovice (Jor salle). Prý jich tu dřív bylo víc, ale už jsou pokácené. Pokračujeme kolem řeky bílé od vápence (Dudha koshi - mléčná řeka) a bavíme se o vztazích a kastách.

Zde nemohu vložit text, který mi řekl, protože je to důvěrné a nesmím to nikde říct.

Kasty jsou ještě vyznávané nevzdělanými lidmi a u nich mají pořád váhu. Pokud se vezmou dva z různých kast, tak jim to způsobí celkem velké problémy. Existují nadřazenější a podřazenější kasty - dokonce je jedna kasta, jejíž členové nesmějí vejít dovnitř domů za člověkem z jiné kasty na návštěvu... Dalai Lama se snaží prosadit pouze 2 kasty - muži a ženy.

Prý zde existují manželství z lásky a manželství domluvená. On chodil se svoji ženou do třídy, tak to bylo manželství z lásky.

Bavili jsme se i o náboženství - prý hlavní Lama - Dalai Lama je teď poslední a následující už nebude, protože to chce dělat každý kvůli penězům.

Odpoledne se s Bohdanem loučíme, dochází i na slzy...

Musím to jít zapít. Jdu na diskotéku do Irish pubu. Vážně to tam tepe - spousta lidí, co už končí svůj trek, tam jde oslavit poslední večer. Nalívám do sebe několik Everestu a dostávám se do víru tance.

Když se vracím o půl jedné do hotelu, tak mě majitel nechce pustit dovnitř, protože je prý pozdě a já ruším noční klid a prý tu platí nepálská pravidla, že po večeři se jde spát. Po desetiminutové diskuzi mě následně vpouští dovnitř. Druhý den se dozvídám, že i ostatní měli podobně problémy - jednoho prý nepustili vůbec a musel šplhat po stěně hotelu do okna, aby se dostal dovnitř. Už vím, proč jsou ty hory tak nebezpečné... Koneckonců Messner si taky zlomil nohu, když po večírku přelézal přes zeď domů.

Jen by mě zajímalo, jak to teda funguje, když je zde disko, ale kdokoliv z něj jde domů, tak není puštěn do svého hotelu. Možná to disko má své vlastní ubytovací kapacity a následně tam čekají, až se turisti vrátí zpět a za pořádný poplatek je ubytují tam. Těžko říct.

3.11. Což takhle porádnou masáž
Rozlet z kopce dolů a hurá do Kathmandu.

Bolí mě celé tělo, tak sháním masáž. Jdu do prvního health care klubu. Platím masáž na hodinu. Masérka začíná, ale po chvíli mě dochází, že tu asi půjde o trochu jinou masáž. "Wanna sex?" "No, bye". Ok, zkusím to jinde.... Vysvětluji, že chci jen promasírovat prsty na nohách. Jasně, chápou, no problem. Po chvíli masáže přemýšlím, proč je nutné k masáži prstů masírovat i hýždě. Za chvíli masérka prohlašuje, že jí je vedro a začíná si svlékat vršek. "Wanna more?" "No, thank you..."

Šmankote, dá se tu sehnat normální masáž?!

Ve třetím klubu mě přivítá borec. Že začátku se obávám podobného algoritmu s tím rozdílem, že tohle by byl gay, ale nakonec to byla konečně opravdová pořádná masáž. Celkem jsem si oddechl a možná i proto jsem mu dal celkem vysoké spropitné.

4.11. City center v Bhaktapuru

Výlet do Bhaktapuru. Hodina cesty autobusem (18 Rps = 4,50 Kč, to jsou poměry). Celou cestu jsem měl strach o naháněče, který stal za jízdy v otevřených dveřích a řval ven, že jedem do Bhaktapuru. Občas za jízdy někdo přiskočil, někdo zas vyskočil a evidentně všichni byli spokojeni.

Bhaktapur - opravdu nádherné starobylé město - doporučuji. Ptám se na city center. Odpovědí je mlčení nebo "I don’t know", přestože jsem potom zjistil, že centrum prostě bylo za rohem. Spojení "city center" asi v Asii opravdu nefunguje.

V poledne navštěvuji restauraci. Na všech stolech stojí plastová láhev s vodou. Říkám si, tak to asi dostanu sklinku a budu si moct nalít. Ale chyba lávky, vidím, že u ostatních stolu prostě všichni pijí z té flašky. Uh. No ale na druhou stranu oni umí pít tak, že si to spíš nalívají z vrchu do pusy, no ale stejně.

5.11. Dojezd
Nákupy a dopisování deníku….

6.11. Přelet z Kathamndů zpět do Bombaye. Indie je vážně zvláštní. Na jedné straně luxusní stavby a na druhé straně jakési polorozpadlé budky se střechou na čestný slovo, lidé „bydlící“ přímo na chodníku a místa, kde jsem jako běloch byl úplná atrakce. Když jsem vytáhl foťák, tak se hned seběhlo deset lidí, že chce vyfotit a dalších pět stálo za mnou a koukalo do foťáku, co fotím….

7.11. Někomu to nestačilo
Přílet do Prahy. Dozvídám se, že batoh toho ještě neměl dost a cestuje si dál po světě… Vůbec se mu nedivím. Snad se někdy u mě staví J